Veteraniáda na střední trati, Litomyšl

  O víkendu 23.5. – 24.5. 2026 proběhla Veteraniáda na střední trati, která byla součástí Žebříčku A. A tak jsme opět po nějaké době vyrazili na celorepublikové závody. Pořádala je Lokomotiva Pardubice v okolí Litomyšle. Z klubu vyrazilo 9 veteránů a Thomas. Shromaždiště na louce vedle hnoje a teplé až horké počasí, to nebyl dobrý začátek a když se k tomu přidala celkem vyčerpávající cesta z parkoviště, kdy jsme přišli unavení a zpocení, nezačínal závodní víkend vůbec dobře. Posíleni kávou od Ivči, někteří i žejdlíkem piva, jsme se vydali směle do lesa. Plán byl se v té těžké konkurenci neztratit a skoro to vyšlo. V podstatě všechny nás vyškolila mapa. My, zvyklí na rokle a skály, jsme měli všichni problém s různorodostí porostů. A tak jsme se ztráceli. Někteří nedávali pozor na pořadí kontrol, někteří obíhali hustníčky sem a tam a postupně všichni ztráceli cenné minuty.
  Po závodě rychle na ubytování, protože hokej nečeká. Ubytování bylo v Ústí nad Orlicí, ve Sporthotelu Tichá Orlice. A protože probíhá Mistrovství světa v hokeji, čekal nás hokejový večer a derby se Slováky. A to naštěstí (a s velkým štěstím pro náš tým) dopadlo dobře. Češi zvítězili, my se u toho boje moc dobře najedli. Následovala procházka vylidněným Ústím, cesta na pivo do jednoho z místních lokálů, a pak velmi brzo cesta do postele. Jen ta otužovací lázeň v řece neklapla. Vyčerpaní jsme už neměli sílu někam jít.
  Ráno skvělá snídaně, motivační píseň od Kabátů, znovu do lesa. Teplo bylo ještě větší, les se zdál ještě sušší, a nás čekala dlouhá trať. A zase ty hustníky a zase ta nepozornost. Mě osobně vytrestala vlastní nepozornost, z K3 jsem běžela rovnou na K5, ale víceméně celý závod se i běželo moc dobře. Volila jsem, obíhací taktiku, při pohledu na ty vrstevnice, výsledkem bylo téměř 14 naběhaných kilometrů při trati 10,1 km na popiscích. DSQ ale moc to nezměnilo můj celkem dobrý pocit, fakt se mi dobře běželo. Odměnou nám byla vynikající pizza, kterou zajistili pořadatelé na shromaždišti. Hned jsem si zajistila kontakt, moc by se mi líbila na našich Sandstones, ale to až příště.

Jarní sezona pokračuje mistrovskými přebory oblasti

  Jarní sezona je v plném proudu. Máme za sebou 7 závodů Ještědského žebříčku a máme za sebou i přebory včetně přeboru štafet. Závody Ještědského žebříčku odstartovaly již v březnu a pokračují dále a my se s dětmi hojně účastníme. Ze všech závodů vypíchnu jen ty přeborové, tedy ty, kde si děti mohou vyběhnout nějakou medaili. Pokud to není přeborový závod, tak si v našem sportu moc medailí nevyběhnou, maximálně nějakou perníkovou.
  Prvním přeborovým závodem bylo Mistrovství oblasti na střední trati, které se běželo v polovině dubna ve Vratislavicích a pořádal ho oddíl Slavie Liberec. Kromě toho den pokračoval sprintovým závodem v Porscheho Vratislavicích. Na střední trati si Ondra Kmínek vyběhl 4. místo, Eliška Šohajová 5. místo, Hanka Havlíková 9. místo a Štěpán Kmínek 9. místo, ostatní z klubu pak skončili za elitní desítkou. Na sprintu již nebyla účast tak hojná, takže v elitní desítce se umístili jen Ondra a Štěpán Kmínkovi. Ten den si ještě dvojice statečných žen vyrazila na Mistrovství republiky v nočním orientačním běhu, tam sice byla elitní desítka, ale bedna z toho letos bohužel nebyla. Pak následovalo velmi úspěšné Mistrovství oblasti ve sprintu. To pořádal teplický oddíl a běželo se v Lounech. Zúčastnila se početná skupina Doksáků a byly to medailové žně. Amálka Krausová si vyběhla 2. místo za ní se na 3.místě umístila Hanka Havlíková, dále si z děvčat vyběhla 2. místo Anička Šťastná, a nakonec z kluků si Kuba Stránský doběhl pro 3. místo. Pro Aničku Šťastnou to kromě toho znamená možnost běžet Mistrovství republiky ve sprintu konané v Kloboukách u Brna, a Anička se tam 16.5. chystá. Závody pokračovaly Mistrovstvím oblasti na dlouhé trati, které proběhlo v rámci Česko-saských dnů orientačního běhu (SAXBO) v Oybinu. Tam si Anička Šťastná vyběhla 2. místo a Kuba Stránský 4. místo. A nakonec je tu Mistrovství oblasti ve štafetách, kde dlouhou dobu měla úspěchy jen veteránská ženská štafeta, ale letos to bylo jinak. V těžkém terénu okolí Hamru na Jezeře, v terénu plném vrtů, terénních útvarů a hůře čitelného lesa jsme posbírali hned 3 medaile. Hlavně ta žákovská nás velmi těší. Z důvodu nemocí jsme byli nuceni sestavit chlapeckou štafetu kategorie H14 se dvěma dívkami, Kubu Stránského tedy doplnila již tradičně Amálka Krausová a třetím borcem pak byla Hanka Havlíková. A cinklo to, tato žákovská štafeta se v umístila v Ještědské oblasti na 3. místě – MOC GRATULUJEME!! A abych nezapomněla na ostatní žákovské kategorie. Mistrovství se účastnili i naši nejmenší – Štěpán Kmínek, Adélka Dvořáková a Matyáš Lev, a ti se umístili na krásném 6. místě oblasti, i jim moc gratulujeme. A nakonec to byla chlapecká štafeta H12, která se e složení Tonda Šťastný, Láďa Maršík a Honza Svoboda umístila na 8. místě oblasti, ani jim nemůžu zapomenout pogratulovat. Nicméně úspěchy měly i veteránské štafety. Zejména ta mužská veteránská H135, ve složení Daniel Novák, Honza Kmínek a Tonda Synek, kteří si vyběhli 2. místo v oblasti. Následovala je dámská veteránská štafeta D105, ta již v ustáleném složení – Lenka Dolejší, Petra Synková a Lenka Johnová skončila na 3. místě v oblasti. I všem našim, nejen oceněným, veteránů také gratulujeme. Nedělní štafety, pořádané již v rámci Českého poháru štafet, také přinesly medaili. Ženská veteránská štafeta kategorie D105 se celkově umístila na krásném 2.místě.
  V zbytku jarní sezony nás již čekají závody vyšších žebříčků, zejména Žebříček B Čechy, na jehož závody se s některými dětmi chystáme. Veterány pak bude čekat v polovině května Veteraniáda na střední trati a tam určitě chybět nebudeme. Následovat pak bude prázdninová pauza, kterou spousta našich dětí stráví také s orienťákem, velký výprava dětí vyráží na tradiční tábor do Krčkovic, tábor, který se stal ve světě orienťáků legendou. A nakonec nás čeká pořádání našich třídenních závodů Sandstones.

Turecký skalní cirkus aneb Jak jsme se neztratili v podzemních městech

Velikonoční soustředění skončilo, vajíčka ještě nebyla ani vykoledovaná a já už znovu balila kufry a vyrazila směr Kapadocie. Nalákal mě rozpis, který sliboval běhání mezi vyvřelými útvary, co vypadají jako kulisy z Hvězdných válek a pořád v nich bydlí lidé. V mém mateřském oddíle nikoho taková exotika nelákala (asi se báli, že uvíznou v nějaké skalní škvíře), tak jsem se přidala k partě sedmi statečných z celého Česka. Na místě se pak ukázalo, že Češi jsou prostě všude – čeština byla na shromaždišti slyšet víc než turečtina.
  Samotné závody? To byl jeden velký orientační punk. Pět etap, které měly být podle papíru middly a sprinty, ale turečtí stavitelé si s nějakými kategoriemi hlavu nelámali. Bylo jim víceméně fuk, jestli jsi nabušená eliťačka (W21E) nebo zkušená veteránka v nejlepších letech – trať jsme měly skoro stejnou. Rozdíl mezi elitou a kategorií W55 byl závratných 400 metrů a sprint se od middlu lišil snad jen tím, že jsme u toho míjeli víc turistů. A pro skalní etapy byly evidentně vzorem „Nehasilovské“ Borcupy.
  Mají ale super bodovací systém pro zapomnětlivé: když vynecháš ražení nebo se prostě nedostavíš, nesežerou tě zaživa. Dostaneš nulu a jedeš dál. Některým borcům se dokonce povedlo s touhle nulou porazit i ty, co poctivě oběhli všechno, ale hlemýždím tempem.
  Přípravu jsme neflákali a do týmu jsme přibrali i umělou inteligenci. AI nám moudře radila: „Když uvidíš cestu, drž se jí jako klíště.“ My se jí smáli, ale ve čtvrté etapě mě smích přešel – jakmile jsem koukla do mapy, hned mi bylo jasné, že robot měl pravdu. Zbytek výpravy pak jen smutně koukal a litoval, že si z chudáka AI dělali celou cestu jen legraci.
  Nakonec jsme ty turecké hádanky rozlouskli se ctí, a dokonce nám zbyla energie na to, abychom prolezli místní památky. A výsledek? Domů jsme dovezli dvě bronzové, jednu stříbrnou a tunu zážitků, které nám ani zima, co celou dobu panovala nesebrala!

Velikonoční soustředění Malá Skála

  O Velikonocích jsme s dětmi již tradičně vyrazili na soustředění. A bylo nás hodně. Letos jsme zvolili lokalitu Malé Skály. Zázemí nám poskytl Hotel Kavka, který je pro takové akce jako stvořený. Velmi vstřícný personál, pro který nebylo téměř nic problém, ani to, že jsme průběžně (podle zvyšujícího se zájmu a podle nemocí účastníků) měnili počet zúčastněných. Nakonec nás bylo cca 30.
  Na mapách, které poskytl turnovský oddíl, připravil Tonda 5 tréninků. Čtvrteční večer jsme nechali volný, přeci jen většina dospělých byla ještě v práci. Ale pátečním dopolednem to začalo. Nejprve jsme zjistili, že nám chybí téměř to nejdůležitější, lampiony na kontroly. Takže musela nastat změna plánů, Petra vyrazila zpátky do Vrchovan pro lampiony, a my jsme vyrazili na blízký svah trénovat směry (10 malých lampionů jsme měli k dispozici a to stačilo). Kdo zná Malou Skálu, tak ví, co to znamená svah. Byl to prudký krpál s hromadami suchého bukového listí, takže si ten běh děti zpestřily klouzáním po zadku dolů. A protože byl čas, a protože vynechat Pantheon by byla velká škoda, běželo se ještě tam. Na Pantheonu se děti občerstvily, aby měly sílu si to tam všechno prohlédnout, protože prohlídka Pantheonu je téměř ferratový výkon. Ale v klidu, bály se jen trenérky. Odpoledne nás čekala Drábovna, a to je vždycky výzva. Tři tratě a tři obtížnosti, nejtěžší byla ta pro DH 14, kam jsem vyrazila i já, jako že hlídat, aby se děti neztratily, a ztratila jsem se já, teda nemohla jsem najít kontrolu číslo 6. Ale pak už to šlo dobře, mě i dětem, kromě Kuby jsem již nikoho nepotkala, musím je všechny pochválit, šlo jim to. Páteční den zakončil noční trénink. Ten byl v okolí hotelu, na lukách a v blízkém lese. Byly obavy, ale i přesto všichni vyrazili, i Dan, který nemá s nočním tréninkem z podzimního soustředění úplně dobré zkušenosti. Sobota začala naším oblíbeným tréninkem – písmena. V okolí hotelu bylo několik kontrol, které byly označeny písmeny, a děti měly posbírat co nejvíce slov – českých, bez opakování se písmen. Za 60 minut tréninku se nejvíce dařilo Amálce, ta vytvořila 28 slov z téměř stovky možných. Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno výletu. V okolí Malé Skály je toho spousta, co stojí za výlet. Pantheon jsme viděli, takže naším cílem byl protilehlý Sokol. Krásný výšlap přes údolí Jizery na vyhlídku Sokola a pak přes skalní bludiště zpět. Vidle nám do výletu hodilo počasí, protože odpoledne začalo deštěm, ale ten skončil a my vyrazili. Kameny, skály, průchody a vyhlídky, to všechno jsme si moc užili. Poslední trénink byly nedělní štafety. Nejprve jsme během sobotního večera zodpovědně vytvořili dvoučlenné štafety, kdy jeden byl ten zkušenější, který běžel delší trať, druhý byl ten méně zkušený a běžel lehkou trať po cestách. Následovaly sázky na vítěze a šlo se spát. V neděli jsme museli nejprve pěšky na místo startu (druhá stráň údolí) a pak se závodilo. Bylo to vypjaté až do konce. Nakonec nezvítězil sázkový favorit, ale outsider. Vítězem se stal Kuba a Honza Svoboda – moc jim to přejeme a gratulujeme.
  Nakonec proběhlo vyhlášení všech tréninků. Děkujeme mamince Daně Stránské za poskytnutí cen pro děti. Po obědě a následné kávě jsme se rozloučili a vyrazili zpět k domovům. Ale ještě jsme přeci jenom něco stihli, domluvili jsme se na podzimním soustředění. To proběhne poslední (prodloužený) zářijový víkend, tak už se začínáme těšit.

Jarní pohár v Hradci

Po Jarních skalách na Branžeži se naše malá skupinka „odpadlíků z Teplic“ rozhodla, že ještědský oblasťák tentokrát oželí a raději vyrazí na Jarní pohár v Hradci Králové. Pohár se skládal ze dvou závodů – v sobotu klasika, v neděli dvoučlenné štafety. Zázemí bylo v kempu Stříbrný rybník, kde už jsme kdysi absolvovali dvě teplická soustředění, takže jsme si mohli nostalgicky zavzpomínat… a zároveň zjistit, jak se od té doby změnila fyzička.
  V sobotu jsme za počasí typu „to snad nemyslí vážně“ vyrazili do Hradce. Celou cestu jsme hypnotizovali dešťové mraky, které podle předpovědi vůbec neměly existovat – evidentně si ale přečetly jinou aplikaci. Ještě kousek před Hradcem stěrače jely na režim „formule 1“, ale při parkování už nepršelo. Jen byla taková zima, že člověk ocenil i zimní bundu…
  Jednadvacítky startovaly hned na začátku startovního pole, a protože hradecký „rovinatý“ terén znamená hlavně „dlouhý a nekonečný“, čekaly nás tratě jak menší dovolená: Kuba 16,5 km, Tom 12 km a já skromných 10,5 km. Katku jsme zanechali soustředit se na shromaždišti a vyrazili na trať.
  Já jsem začala stylově – první kontrolu jsem nejen nadběhla, ale rovnou minula, ignorovala a pak se k ní pokorně vracela. Zbytek tratě už byl bez větších dramat, jen jsem si občas vybírala pomalejší postupy terénem, protože běhat po cestách by bylo moc jednoduché, a to přece nechceme. Ke konci jsem si ještě elegantně podvrtla kotník, abych závěr měla opravdu „na úrovni“. Předposlední místo jsem sice neubojovala, ale i tak z toho bylo krásné 10. místo v D21A . Kuba skončil někde v půlce pole, Tom uzavíral druhou desítku a Káťa byla 23.
  Po závodě jsme se šli projít a doplnit energii do bufetu „U pytláka“. Pak jsme se jeli ubytovat, doladili soupisky a vyrazili do města na jídlo. Nejprve jsme ale museli najít lékárnu, protože můj kotník si začal hlasitě stěžovat a já si samozřejmě zapomněla obinadlo – klasika. Tato část proběhla hladce, což se nedalo říct o následném „restauračním maratonu“. V Hradci se totiž hrál hokej, takže všechny podniky byly plné lidí, kteří evidentně přišli dřív a měli lepší plán. Kluci začali vypadat lehce zoufale (a hladově), až se nad námi místní slitovali a pustili nás k jednomu rezervovanému stolu. Hrdinové dne.
  Po večeři jsme se vrátili na ubytko, doladili taktiku (rozuměj: „nějak to dopadne“) a šli spát.
  Neděle nás přivítala sluníčkem – a samozřejmě zimou, aby se to nepletlo. Na shromaždiště jsme to měli kousek, takže jsme dorazili s předstihem a pečlivě nastudovali všechno od startu po předávku, jako bychom šli na olympiádu.
  Jako první vyrazil Kuba, za ním Katka, a já s Tomem jsme se přesunuli k diváckému úseku. Ten byl „povinný“, což některé štafety pochopily spíš jako „doporučený“, ale Katka i Kuba ho proběhli poctivě – evidentně máme ještě nějaké zásady. Katka se dřív než Kuba (překvapení se nekonalo), takže jsem nechala Toma na místě a vyrazila na trať.
  Nedělní trať byla pro mě mnohem kratší než sobotní, ale o to víc zákeřná v dohledávkách. Kotník kupodivu držel, asi ze strachu, že ho vyměním za jiný. Do cíle jsem doběhla relativně v klidu, soupeřky nikde – což mohlo znamenat dvě věci: buď jsem byla strašně rychlá, nebo mě někde nenápadně předběhly. B je správně. I tak z toho bylo krásné 6. místo.
  Kuba to rozběhl výborně a předával sekundu za prvním. Tomovi se tolik nedařilo, ale druhé místo si pohlídal, což je hlavní .
  Celý víkend jsme zhodnotili jako povedený – přežili jsme, doběhli jsme, najedli jsme se. A to se počítá. Pak už jen hurá domů… a ideálně rovnou regenerovat.

Už to začalo....

  Jarní sezona zahájena. Minulou neděli 15.3. proběhly již tradičně první závody sezony – Jarní skály. Bylo chladno, ale krásně. Jarní skály bývají vždy klasikou, takže to nebylo v lese vůbec snadné. Z oddílu nás bylo 18 statečných. Pro ty nejmladší – Adélku, Stellu a Matyáše to byla premiéra bez fáborků a zvládli to. Někteří byli sice DISK, ale nevzdali to a za to je třeba je všechny moc pochválit. Výsledky však bohužel nebyly pro klub na výbornou.

  Dnes 22.3.2026 proběhl první závod Ještědského žebříčku. Pořádal ho turnovský klub v Jenišovicích a běhalo se na Bartošově peci. Opět jsme vyrazili v hojném počtu. Tratě byly, hlavně pro ty nejmladší, na plošině u Jenišovic, ti starší se dostali do hlubokého údolí přímo k Bartošově peci, kde má údolí prudké svahy a spoustu hustníků. Nejlépe se dařilo Amálce Krausové, která skončila na velké bedně – byla pátá, gratulujeme. V odpoledních hodinách připravili organizátoři sprintové štafety pro dětské kategorie. Je to výborný nápad připravit tak děti na to, jak to na štafetách probíhá. Při tomto malém počtu mají trenéři na děti čas a v klidu jim vše vysvětlí. A přesně tak to bylo. V klidu jsme dětem vysvětlili úkoly jednotlivých úseků, jak vybíhají, jak si berou mapy, co je to divácký úsek, jak probíhá předávka apod. A vedlo se. Dívčí štafeta D14 byla dlouho na bedně, ta jí utekla jen o malý kousek. Největší obdiv si však zaslouží ti nejmenší, kategorie DH10. Všechno zvládli, kontroly našli a doběhli na krásném 7. místě. Největší faux pas však bylo u kategorie OPEN. Nevím, jak se to mohlo stát, ale nějak jsme popletli čísla pro naše dvě štafety a výsledkem bylo, že jsou obě DISK. To se ovšem stává maximálně jednou za deset let. Všem zúčastněným se tímto omlouváme.   Tak snad už máme tu smůlu za sebou a příště bude už jenom lépe.

Archiv aktualit

Podzim a zima 2025
Jaro a léto 2025
Podzim a zima 2024
Jaro a léto 2024
Podzim a zima 2023
Jaro a léto 2023
Podzim a zima 2022
Jaro a léto 2022